Nastudování nové pohádky Zdeňka Horynová – ZLATÁ STUDNĚ

Že naši ochotníci přes zimu „nespali“ anýbrž pilně trénovali na nové inscenaci, dokazuje právě proběhlá premiéra nového kusu. Po dvou úspěšných komediích pro dospěláky zalovila tentokrát šéfka ochotníků v haldě osvědčených autorů pohádek a našla tu pravou – autorku řady oblíbených her pro děti - Zdeňku Horynovou a titul Zlatá studně. Zkoušet se začalo už v listopadu minulého roku – tentokrát na domovských prknech – tedy v kinosále. Tam se ale kvůli jednomu večeru zkoušek týdně netopilo a tak si soubor letošní vrtkavé zimy dost užil – místo radiátory se muselo zahřívat domácími ovocnými pálenkami.

(text a foto I.Kadaňka)

Je až neuvěřitelné, jak je poměrně stará hra vysoce aktuální pro naši současnost – stačí mít v hledišti na chvíli zavřené oči a jen poslouchat a slyší to, co mu každý den servírují ve zprávách – lidé omezují zemědělskou práci a věří ve snadné zbohatnutí – mezi lidmi vládne nesnášenlivost, nedůvěra, závist a mamon. To není jen pohádka pro děti – to je rovněž alegorické varování pro dospělé.

Dost mudrování a honem do přecpaného kinosálu -i ten doznal řadu změn – na-posledy se v něm malovalo za minulého režimu – nyní dostala rychlá rota od svého vrchního velitele rozkaz k vymalování - toho hned využili ochotníci a stěny osadili namísto portrétů dávných státem vybraných barrandovských hvězd portréty svými. Na úpravách interiéru se z ochotníků nejvíce zasloužily dlouholeté kamarádky Petra Knápková a Anička Hradilová se synátorem Radečkem.
Ten především zametal a krmil kozu – viz foto níže.

Přivítání diváků se ujala osvědčená režisérka Jana Vídeňská Žůrková – hned poté se proměnila v nápovědu a potají vlezla do studně. Stolek zvukaře zaujala Helena Knápková, která rovněž všechny herce pořádně zmalovala. A mohlo se hrát.

Jistě jste si z fotek výše všimli, že v pohádce debutoval coby milovník dosud svobodný jediný mužský člen Hlaholu Jarmil Kalivoda. A aspoň na prknech co znamenají svět scénářem přidělenou milou poměrně obletoval – ikdyž řada sar-kastických poznámek (a není jisté zda předepsaných či bezděčných) mu z milujících úst vypadla. Rozhodně by mohl prvky získané od autorky hry zkusit aplikovat v občanském životě a pořídit sobě i stárnoucí mamince vydatnou pomocnici jak u plotny, tak ve vinohradě.

Hra byla již dostatečně vžita a dialogy byly dobře zvládnuté – protagonisté navíc přidali i patřičné emoce – nápověda tedy neměla moc práce. Režie již od začátku překvapila řadou inscenačních prvků, které dodaly dynamiku a zajímavé pohybové kreace a tak neposkytly divákům ani chvílku lelkování natož usnutí. Tím se režisérce podařilo udržet neustálou spolupráci jeviště s hledištěm – stále se ze sálu ozývaly výbuchy smíchu a salvy aplausů.

Ve finále druhého dějství zlá královna nažene hlavního hrdinu Fanoša Pohanku – takto kočího hvězdopravce – se sekerou do studny prosekat led. A tím se dosud poměrně útulná studna s nápovědou stává nebezpečným místem – k nápovědě se natlačí kočí, značně urostlý jak do šířky, tak výšky, který se v ní navíc mocně rozhání sekyrou a ke všemu – ale to až v dalším dějství – v rámci realistického pojetí musí z prokopané studny vylézt mokrý. Proto na fotce utajené kamery vi-díte nápovědu/režiserku navlečenou do pláštěnky – tak usilovně hrdina uctíval poučky slavného Stanislavského o realistickém divadlu a kolem sebe cákal a cákal.

Ještě se musím zmínit o všech, kteří sice nebyli na jevišti vidět, ale bez nichž by se nemohlo hrát. Kulisy, jako vždy, navrhl a svůj návrh i zrealizoval dvorní všeuměl Tonda Pohanka – o světla i vrtušivou oponu se staral Radek Hradil – herce vymalovala a zvukové efekty pouštěla Helka Knápková. S nadšením a na úrovni si zahrál ochotnický soubor Jany Vídeňské, ze kterého nebudu nikoho jmenovat, protože všichni ze sebe vydali maximum a byli dobří. I režiserka Jana Vídeňská Žůrková opět dokázala, jak dobře dovede využít entuziazmu herců-amatérů k vytvoření inscenace, která je plná dynamiky a překvapení a kde se diváci nemají čas nudit, což se často mnohým profesionálním souborům nedaří. Můžeme jen doufat, že výběr titulu k následující hře bude stejně šťastný a tak kromě poděkování za dosavadní skvělou práci se už jen můžeme těšit, čím nás překvapí příště.

(text a foto I.Kadaňka)