Žeravice se nachází ve staré sídelní krajině, kterou obývali lidé již v dávné minulosti. Samotná vesnice je součástí středověkého osídlení, které se v oblasti úpatí Chřibů ustálilo ve 12. a 13. století. V určitém rozsahu mu jistě předcházelo osídlení velkomoravské, jak napovídají názvy některých vesnic a také jejich vlastníci především z okruhu církevních institucí. Svoje majetky zde mělo Olomoucké biskupství, klášter Hradisko u Olomouce a mnohé jiné. Církevní a s ní spojená světská správa, zanechala v krajině svůj trvalý otisk. Románské a gotické kostely v Kyjově, Kostelci, Ježově, Osvětimanech atd. jsou centry rozsáhlých farností, v minulosti možná i světské správy. Teprve tříštěním vsí mezi různé majitele, drobné šlechtice a rytíře, kteří se o ně dále dělili se svými bratry a vlastními dětmi, došlo k vytvoření obrazu, který známe. Jednu vesnici vlastní dva úplně cizí rody a každý z nich je zastoupen několika představiteli. V této tříšti vztahů se jeví pevná příslušnost k farnosti a kostelu, jako významný jednotící prvek. Žeravice v tomto smyslu patřily v minulosti do farnosti ježovské, k tamnímu kostelu sv. Jakuba. Příslušnost podtrhují zmínky o povinnosti poskytnout povozy při stěhování faráře, povinnosti desátku v naturáliích a dokonce existence fundačních vinohradů ježovského kostela v žeravických vinných horách. Je zbytečné uvažovat, že bratrský sbor byl původně katolický kostel, jednak se zachovala listina dokládající povolení jeho založení, jednak by stavba po odchodu bratří, byla nejspíš vysvěcena a užívána nadále jako kostel. Chtě nechtě tedy musíme přijmout zařazení do širšího společenství ježovské farnosti, rozdělené mezi několik různých feudálních pánů.
První historicky doložená zmínka o existenci, tehdy ještě pouhé vsi Žeravic, pochází z predikátu Sudimíra ze Žeravic z roku 1235. Na dlouhou dobu je také zprávou poslední. Další majitelé panství jsou známí téměř o století později, většinu z nich poznáváme prostřednictvím nejrůznějších kupních, odstupních, darovacích, či jiných smluv, upravujících držbu vsi. Jak bylo u těchto drobných šlechtických majetků často obvyklé, neměla ani naše ves jediného majitele, ale byla rozdělena na tři části a poplužní dvůr. Ten, společně s dvěmi částmi vesnice a vinohrady, se dostal do držení rodiny Kuželů, píšících se po obci ze Žeravic. Zbylá část vesnice společně a vinohrady a lesy měla různé majitele a nakonec byla spojena s panstvím Střílky.
Rodina Kuželů ze Žeravic vlastnila vesnici s kratšími přestávkami téměř 150 let. Na vzájemném propletenci rodinných a majetkových vztaků lze vcelku dobře dokumentovat život tehdejší drobné šlechty. Roku 1358 koupil vesnici společně s částí nedalekých Hořenčic první z rodiny, Alšík zvaný Kužel. Jeho syn zvaný Mrakeš vlastnil celý majetek a rozšíril ho o platku nad několika usedlostmi v Žádovicích. Brzy se jich však vzdal ve prospěch svého bratra Leška. Po Mrakešově smrti (1385) nezískala jeho majetek manželka Anna a jejich děti Alšík Kužel a Anna, nýbrž jeho bratři. Rodinný nedíl, totiž upřednostňoval dědictví mezi pokrevními příbuznými a z toho důvodu získali celý majetek Mrakešovi bratři Zikmund, Bušek a Jašek. Manželka a děti mohly na majetku zůstat pouze díky strýci Buškovi, který se vzdal v jejich prospěch své části majetku, avšak s výminkou 16 beček vína ročně. Podobně syn Alšíka Kužela, Jan ml. Kužel, se do držení vesnice dostal pouze díky tomu, že ho bratranec jeho otce, Jan st. Kužel, vzal ke svému majetku jako společníka. Dalším majitelem byl Čeněk Kužel syn Jana ml. Kužela, který celý majetek: Žeravice, pusté Hruškovice a Horenčice, spoju se dvory, vinohrady, desátkem vinným i zemním, též zahradami šafránovými, prodal bratřím Jiříkovi a Alšíkovi z Ojnic.
Rod z Ojnic vlastnil v té době i další vesnice v kraji, od roku 1481 to byly Milotice s okolními vesnicemi, dále Bohuslavice, Čeložnice a Dražůvky. Držba se soustředila především na severním Kyjovsku a přilehlém Bučovsku, kde další z rodu Tas z Ojnic vlastnil Střílecké panství. Když roku 1490 převzal po obou strýcích majetek v Žeravicích došlo k likvidaci Stříleckého podílu a správa obce byla opět soustředěna v jedněch rukou. Osoba Tasa z Ojnic je v mnoha směrech pro další vývoj obce velmi důležitá. Mimo vlastnictví již zmíněných Žeravic a tehdy již pustých Hruškovic a Horenčic podařilo se tomuto šlechtici shromáždit velké množství vesnic a vytvořit rozsáhlé i když roztříštěné panství. Jeho ambice však sahaly dále a od manžela své sestry Markéty, Mikuláše Kropáče z Nevědomí a jeho bratrů, se rozhodl koupit rozsáhlé Bučovské panství (1510). Některé svoje vesnice pak použil jako protihodnotu při hrazení jeho ceny. Tímto způsobem získal Jindřich Kropáč z Nevědomí a na Bzenci roku 1500 ves Žeravice a pusté vesnice Hruškovice a Horenčice. Součástí prodeje byla zřejmě i dohoda, že svoje konexe u královského dvora využije ve prospěch svého příbuzného a prosadí povýšení vsi na městečko. To se mu skutečně podařilo a Žeravice byly 14. června 1503 králem Vladislavem
II. – Jagelonským. povýšeny na městečko a nadány dvěma výročními a jedním týdenním trhem.
Sborník příspěvků k 500. výročí povýšení Žeravic na městečko
Před rokem 1848 patřily Žeravice k buchlovskému panství, k němuž náležely od r. 1596. Z dějin Žeravic je známo, že Jiřík Štolbašský z Doloplaz právně odevzdal zápisem v zemských deskách v r. 1515 městečko Vilémovi z Víckova, který však držel Žeravice předtím, neboť jim dal r. 1514 odúmrť a r. 1531 je právně zapsal ve prospěch Jetřicha z Prusinovic na Potštátě.
V dobách, kdy Žeravice patřily Vilémovi z Víckova, vznikl jejich znak, do něhož přijaly erb svého pána a vinařský nůž a srp jako symbol dvou nejdůležitějších zaměstnání jejich obyvatel.
Kolem roku 1538 zde sídlili čeští a moravští bratři, v obci se konaly bratrské synody – konsilia sedmi starších. Na synodě konané 26.dubna 1616 byla ordinován na kněze Jan Amos Komenský. V domku, kde byl ordinován, je nyní památník a expozice lidového umění a řemesel.
Zámeček z r. 1540, barokní kostel sv. Jana z r. 1722, kaple sv. Barbory z r. 1689, kaplička z r. 1861, sloup se sousoším Sv. rodiny z r. 1873, kamenný kříž z r. 1848, dřevěný kříž.
V roce 1540 za Prokopa Podstatskáho byl v areálu bývalé tvrze postaven nevelký zámeček náhradou za dřívější panský dům na rynku, který daroval Prokop žeravským občanům na radnici. Délka zámečku je 30 metrů, šířka 11 metrů. K zámečku patřila také zahrada obehnaná zděnou zídkou. Žádné okrasné stromy a keře se v ní nezachovaly.
Dveře k poště jsou původní dveře do zámečku. Vcházelo se jimi do širší chodby. V ní byly na pravé straně dveře do dvou místnosti, vlevo vedlo uzavřené schodiště do poschodí. Tmavá chodba se na konci zatáčela doleva o vycházela do zahrady. Z této části chodby se vcházelo do několika sklepních místností.
Širší příkré dřevěné schodiště vedlo podél hlavní zdi a nahoře bylo chráněno dřevěným vyřezávaným zábradlím. Z prostorné chodby, která obcházela schodiště v prvním patře, vedly dveře do sálu, jehož okna směřovala k městečku, do zahrady a ke kostelu. Druhými dveřmi se vcházelo do vedlejší místnosti spojené se sálem. Sloužila pravděpodobně jako zámecká kaple. Naproti sálu byly čtyři pokoje, vždy dva za sebou. Z chodby vedly dveře k točitým schodům na půdu. V místnostech byl strop zdoben jednoduchou štukovou výzdobou. Pod zámečkem je po celé délce sklepení.
Zpočátku byl zámeček majiteli Žeravic obýván, poslední obyvatelkou byla Marie Crestencie z Petřsvaldu, která zde v roce 1775 zemřela. Pozdější majitelé Žeravic bydleli na Buchlově. Kolem roku 1800 sloužil zámeček jako ženská nemocnice a po jejím zrušení zůstal neobydlený. Horní místnosti využíval velkostatek jako panské sýpky, v přízemí bydlely rodiny zaměstnané ve dvoře. Po parcelaci statku v roce 1923 odkoupila obec budovu se zahradou za 39.000 Kčs. V roce 1933 byla v dolních místnostech zřízena pošta a obecní kancelář. Horní místnosti sloužily politickým organizacím, jedna jako modlitebna církve československé. V roce 1937 byly dvě místnosti upraveny pro žňový útulek a později přechodně sloužily mateřské škole.
Velká vnitřní přestavba zámečku byla provedena v roce 1947, kdy zde byla zřízena újezdní měsťanská škola J. A. Komenského. K vyučování dětí slouží budova dodnes jako součást nové základní školy postavené v roce 1964.
Dalši historickou památkou je barokní kostel. Stojí uprostřed obce na mírné vyvýšenině obklopený stromořadím Iip.
Základní kámen kostela položil jeho patron Hanuš Dětřich Petřsvaldský v roce 1722. Za jeho velkého materiálního i finančního přispění byl dostaven v roce 1728 a zasvěcen Stětí sv. Jana. Jeho délka je 35 metrů, největší šířka 19 metrů. Půdorys má podobu kříže a chrámová klenba je řešena třemi kopulemi. Složité stavební práce byly prováděny místními občany za pomoci odborníků, kteří stavěli buchlovský zámek. Tři zvony pocházely z bývalého bratrského sboru, zvon na malou věž daroval Zikmund z Petřsvaldu. Největší z nich vážil 27 q a 15 funtů. Když byl v roce 1666 u sboru litý, zvonař ukradl mnoho materiálu. Byl však svým tovaryšem prozrazen a musel z ukradeného materiálu ulít ještě malý zvon, který byl zavěšen na radniční věž. Svým zvoněním svolával radní ke schůzím a poddané k robotě. Při velkém požáru Žeravic v roce 1775 vyhořel i kostel. Zvony se žárem roztavily a byly znovu přelity v roce 1776. Do kostela byl dán také zvon z radnice. Kostel byl obnoven v roce 1803. Jeho výzdobu tvoří obrazy velehradského malíře Ignáce Raaba a křížová cesta Joži Uprky, dodaná mistrem v roce 1897. Oltář z bílého kararského mramoru byl postaven v roce 1906. V roce 1899 byly pořízeny velmi vzácné varhany zabudované mistrem Čapkem z Kremže. Věžní hodiny zhotovené roku 1876 Janem BěIíkem z Boršic byly vyměněny za nové od mistra Adamce z Čáslavi v roce 1912. Hodiny i zvony udržovala obec svým nákladem a ustanovovala poplatek za zvonění. Uprostřed kostela je hrobka Marie Crestencie z Petřsvaldu.
V roce 1886 bylo upraveno prostranství kolem kostela. Svah byl zplanýrován, vydlážděna cesta, zahrada parkově upravena a vysázeny lípy.
V roce 1916 byly dva zvony a rok nato i třetí zvon a cínové píšťaly varhan zabaveny k vojenským účelům. I přes příslib ponechání této historické památky rozezvučely se zvony v Žeravicích naposled. Ani druhá světová válka další nově zbudované zvony neušetřila. V roce 1942 byly ze Žeravic odvezeny. Historicky cenná je též hřbitovní kaple sv. Barbory postavená v roce 1689. Její střecha byla pokryta šindelem a tato krytina se stále udržuje. Vnitřní výzdobu tvoří oltář provedený umělecko-řemeslnickou prací řezbářskou ze 17. století. Její renovaci provedl v roce 1926 řezbář B. Bek z Kutné Hory.
Na dolním konci obce při polní cestě do Bzence stojí kaplička z roku 1861, u silnice k Ježovu další kaple z roku 1870 a třetí na nejvyšším místě nad Žeravicemi z roku 1913. Odtud je za jasného počasí vidět až Pálavské vrchy. Dvě kaple jsou stíněny mohutnými korunami lip. Lípy jsou krásnou ozdobou i na mnoha jiných místech v obci. Jejich počet je v současnosti přes 40. V roce 1968 postihla Žeravice větrná smršť Olga a nejvíce poškodila právě lípy u kostela. Na jejich místě jsou již vysázeny lípy nové.
K ukončení tyfové epidemie, která těžce postihla žeravské občany, se vztahuje postavení vysokého sloupu se sousoším Sv. rodiny uprostřed městečka v roce 1873. Kamenný kříž na hřbitově je z roku 1848, o rok později je postaven kříž dole u mostu, u kostela roku 1877 a v horní části dřevěný kříž z roku 1791. Za pomoci občanů byly několikrát provedeny vnějšími vnitřní opravy kostela i hřbitovní kaple. Při poslední v roce 1983 byla dána nová střešní krytina a věže pokryty měděnými pláty. Při opravě v roce 1956 byly v báni pod věžovým křížem nalezeny listiny. První byla sepsána purkmistrem Valentinem Kofránkem a sem vložena dne 3. října 1776. K ní byly přiloženy měděné mince v té době užívané. V roce 1872 byla přidána další listina psaná P. Ignácem Zwekem a mince z doby Marie Terezie a Josefa II.
Při společném posezení na přástkách, drhačkách a podobných příležitostech se povídaly různé příhody. Ústním podáním se přenášely z pokolení na pokolení. Jako ta o odvádění desátků.
Když sousedé přiváželi k panské búdě desátky z vinohradů, panští úředníci nejprve spočítali přivezené plné nádoby. Sudy se odnášely do búdy a tam se víno přelévalo do panských nádob. Šimon Střebovský, ohromný silák své víno nepřelil a vynášel ven plné vědro ve dvou prstech a ještě jím hravě zakolíbal ve vzduchu jako s prázdným. Před úředníky jen prohodil: „Tak, už je to prázdné.“ Vínečko pak sousedé ve zdraví a veselosti doma vypili.
Z příhody je vidět, ze Žeravští si nečinili těžké svědomí, když míra nebyla do kapky odvedena a snažili se vždy něco pro sebe z desátku utajit. V Žeravicich se také vyprávěla pověst O tamborovi a houslistovi.
Když Napoleon vyhrál 2. prosince 1805 bitvu u Slavkova, ruská a rakouská vojska ustupovala před francouzskými vojáky. Ruský car Alexandr byl tak rozhořčen, že se nechtěl vůbec s Napoleonem setkat. Jeho vojska prchala do Uher. Některé oddíly nestačily ustoupit, a tak se střetly na návrší nad Žeravicemi s francouzskými oddíly. Dnes se tomu místu říká U boží muky. Strhla se zde prý prudká bitva a na obou stranách padlo mnoho vojáků. V nepřehledné vřavě ve vhodné chvíli přeběhli na ruskou stranu dva francouzští vojáci – houslista a tambor.
Rusové je však nestačili zajmout, protože válečná štěstěna se obrátila proti nim a oni museli prchat. Francouzská jízda oba muzikanty zajala a byli postaveni před válečný soud. Rozsudek zněl – smrt. Houslista zahraje naposled na své housle a bude zastřelen, tambor zabubnuje a bude mu sťata hlava pro výstrahu, protoze bubeník má být vzorem a ne zběhem. Smutně zněla melodie, kterou se loučil houslista s rodnou vískou u Seiny, s rodiči, se svou milou. Housle zaplakaly, voják padl k zemi, trest smrti byl vykonán. Tambor též splnil rozkaz, zabubnoval a voják vykonávající popravu mu uťal šavlí hlavu. Hlavu hodil do močálu v Honitále.
To všechno se událo na cestě zvané Klášterská, vedoucí do Uherského Hradiště. Tady prý kdysi stával klášter, ale to už čas z lidské paměti vymazal. O močálech se vyprávělo, že tam straší, že se v noci objevuje tambor, nasazuje si hlavu a bubnuje, až se to daleko široko rozlehá.
Vyprávěl jeden sedlák, který se jednou na podzim dlouho zdržel v těch místech. Chtěl dokončit setí, ale práce se mu nedařila. Zapomněl také na pověry, že když k večeru vychází měsíc a slunko ještě nezapadlo, nemá se sít. Úroda bývá špatná, obilí snětivé. Bylo už pozdě když zapřahal do vozu a tu se z močálu objeví ten tambor … ta jeho hlava! I kolo u vozu se polámalo a nezbylo nic, než koně vypřáhnout, vůz tam nechat a tryskem uhánět domů.
Na místech, kudy kdysi vedla Klášterská cesta a kde je prý pochováno mnoho vojáků, byla postavena boží muka a vysázeno pět lip (dnes zbyly jen dvě). Tam zase v pravé poledne strašíval zastřelený houslista. Tetičky se místu vyhýbaly, protože bylo slyšet plačtivé naříkání a tesklivé melodie houslí. Dnes v těchto místech stojí kaplička a když v rozkvetlých korunách lip včelky zpívají svou píseň, jako by si vyprávěly starou historii lidskou fantazií dokreslenou do podoby pověsti. Pověst žila v paměti starých občanů, kteří ji slýchávali od svých dědů.