PIVODA – vodník pod vyšehradskou skálou

Už při příchodu do sokolovny jste určitě narazili na řadu členek ochotnického souboru – nehrající herečky, které zastávaly služby diváctvu – jedna vybírala dobrovolné vstupné a rozdávala programy a lízátka – druhá zastávala funkci šatnářky – třetím byl maskot z „mokré říše“ – vodník neznámého jména a původu, který sloužil především dospělákům k připomnění, o čem představení vlastně bude.

(text i foto I.Kadaňka)

Úvod, jak se sluší a patří, patřil režisérce Janě Vídeňské Žůrkové – ta diváky přivítala, ovšem úvod do problematiky „mokré říše“ a jejího postavení na počátku třetího tisíciletí naštěstí vynechala. A jen co se stačila nasoukat do hlubin Vltavy, aby odkud prováděla svou druhou profesi suflérky, ocitli se všichni diváci na dně Vltavy.

Skromně zařízená podvodní domácnost pětsetletého Pivody (v podání stále svobod-ného Jarmila Kalivody – jak příznačné jméno pro vodníka) si žila klidně a spokojeně – vykrmovala si mechanicky poháněného sumečka metrákové váhy a přikrmovala hejno sladkovodnních rybiček. Rovněž byla obdařena dospělou dcerou Břehulí. Jediné co jim chybělo, a u vodníků je to dost podstatné, byl absolutní nedostatek lidských dušiček – lidi se totiž už netopí – umí plavat a používají záchrané pomůcky. Až jeden cirkusák, co nedbal cedule se zákazem, se právě v Pivodovic revíru utopil a do jejich poklidné domácnosti vnesl chaos.

A právě ta veliká dušička cirkusáka Tondy, která se nedala napresovat ani do vel-kého hrnce, způsobila ve spokojené rodince chuť po mamonu – tedy po vlastnění značného množství dušiček. Za nimi se ale musela rodinka přestěhovat až do moře. Zde musíme zavčas pochválit chytré hlavy v souboru – zatímco dosud se hojně používalo forbíny k monologovým špílcům, kdy se herci doslova vecpali do edémku suflérky, nyní pro cestu k moři nechali zaplavit přední část hlediště a tudy po dně, s na vozíku sbaleným skromným majetkem, putovali k moři (a na konci hry také zpět). Inscenční nápad, který se jen tak nevidí – ani v profesionálních divadlech.

Ale ve slané mořské vodě nebyla rodinka spokojena – především Pivodové se zde ne-líbilo – ryby jí česky nerozuměly a také hlavě rodiny se nedařilo pořídit ani deset dušiček, ikdyž mu cirkusák jich nasliboval miliony – mu by ale stačilo pouhých deset. A když přiistihl vlastní dceru jak zpěvem na popud cirkusáka láká lidi do záhuby – dušičky získané podvodným jednáním odmítl. Vrcholem ovšem bylo, když se zapletli do války. Při pozorování kladení miny potápěčem v Pivodovi dozrálo přesvědčení, že hromadnému zabíjení lidí nechce být účasten a honem hnal rodinu zpět pod vyše-hradskou skálu – domů. Tento nezvyklý protiválečný akcent v pohádce dokazuje autorův postoj – byl židovského původu, vystudovaný lékař, legionář – válku tudíž zažil na vlastní kůži – napsal řadu knih a divadelních her – jak pro dospělé, tak pro děti a dokonce i pro loutky.

Vodník byl tak znechucen poměry v „suché říši“, že propustil jedinou, zato dvou-metrovou dušičku na svobodu. Na Břehuli čekal dávný nápadník Karlíček – hospodyně našla svou drůbež – rybičky co rozumí česky – vše se vrátilo do normálu a tak mohl vodnický příběh skončit happy-endem. Na repríze to byly čtyři opony děkovačky – diváci se mohli utleskat.

A my můžeme začít chválit a děkovat : začněme kouzelníkem Tondou Pohankou, který navrhl a vlastníma rukama vytvořil velice nápaditou a působivou scénu, včetně různých hejblátek pro dopravu stokilového sumečka, pohyb rybí drůbeže či spouštění potapěče, který leckomu připomínal Gagarina.

Režijní vedení Janou Vídeńskou, která jako v každé dosavadní incenaci dala prostor všem nápadům svého ansámblu, se opět blýsklo haldou výboných nápadů, takže se vlastně blýskalo neustále. Diváctvo to oceňovalo salvami smíchu.

Při chvále nemůžeme vynechat představitele titulní role Jarmila Kalivodu, který ač v souboru poměrně nedlouho, na prkna jeviště si už natolik zvykl, že ani nutnost per-manentní přítomnosti na place ve všech čtyřech dějstvích ho nijak nerozhodila a text nezapomněl.

Rovněž všichni ostatní herci, kteří byli vidět na jevišti, i ti zakuklení a v nonverbální roli, ti všichni podali maximální výkon, aby tak spolu s těmi členy souboru, kteří neměli to štěstí dostat v tomto kusu roli a přesto nezapškli a pomáhali s něčím neuměleckým – tak ti všichni jako celek vytvořili pro obyvatele našeho městečka krásný zážitek – a my jim za něj děkujeme a vzkazujeme – čím nás překvapíte napřesrok ?
(text i foto I.Kadaňka)