Divadelní ochotníci & sborovoví pěvci obojí ze Žeravic

Nejprve o našich, převážně mladších, spoluobčanech, kteří vyznávají víru v prkna, která znamenají svět. Nestačí jim nicnedělání ani sedění v hospodě, mají potřebu tvůrčího snažení. Po ukončení promítání v místním kině se nejen uvolnil sál s jevištěm, ale v obci zavládlo kulturní vakuum - oboje nedalo pokoje skupině nadšenců a vzniklé situace využilo. Domácí scénou se stal kinosál - začalo se zkoušet a hlavně hrát spoluobčanům..
         ___________________________________________________________

II. DIVADELNÍ BÁL 6. února 2011 v sokolovně

Po úspěšném loňském plese, který jsme vyzkoušeli jako novinku a byl situován na  po- čátek 20. století jsme se rozhodli, že uspořádáme  i další ročník a vymysleli  téma – středověk.
(text Jana Vídeňská - foto Markéta.Popelková)

Stejně jako vloni jsme účastníkům v dobovém kostýmu umožnili vstup za poloviční vstup-né a snažili se vhodnou výzdobou vytvořit prostředí, které  by středověk co nejvíce při-pomínalo. Vysmejčili jsme půdy, staré mlatevny i kouty dvorů a dali dohromady pár úžas-ných věciček, které nám výborně k výzdobě posloužily. V tomto nám nejvíce pomohla naše stálá ochotná zásobovačka všeho možného   Jarka Zlochová, no a samozřejmě se opět blýskl kulisář Tonda,  který vyrobil stylový dvoukolák a celá výzdoba  vestibulu, sálu i středověké krčmy byla převážně v jeho režii.

V krčmě obsluhovali středověcí šenkýři z řad místních myslivců a svítilo se pouze svíčkami. Jídelní a nápojový lístek sliboval pohoštění chutnou krmí a různými nápoji co zvlaží vyprahlé hrdlo. Bohužel u většiny položek byla poznámka „sežráno“ či „vychlastáno“ a zbyla jen obvyklá plesová nabídka. 

Do vestibulu jsme umístili  nástěnku s fotkami z loňského plesu a nostalgicky zavzpomí- nali.

Děkujeme Aničce Pavlíčkové a Lidušce Malenovské za výběr vstupného a Markétě Popel-kové za fotodokumentaci. Přišlo 78 návštěvníků v civilu a 61 v kostýmech + ochotníci.

Zahráli a zazpívali nám Jindra Kotek a manželé Rapáčovi, kteří dokázali pořádně rozpará- dit celý sál a to jak při dechovce, tak moderním  žánru. 

Zlatým hřebem večera bylo vystoupení šermířské skupiny z Uherského Ostrohu Memento Mori a při jejich výkonech se mnohdy až tajil dech, ale v sále seděla paní doktorka Bě- líková a bylo přítomno několik hasičů, takže záchrana byla zajištěna.

Pro zpestření bálu jsme rozdali přítomným návštěvníkům kartičky s pohádkovými a historickými postavami.  Červené dámám, modré pánům  a ti se pak v sále museli najít, aby byli tematicky do páru a bylo jim vyhlášeno sólo.  Všechny pobavilo, když si Erika Machová vytáhla kartičku, na které stálo „Šebestová“ a musela se najít s Machem, ovšem tím pohádkovým.

Poslední návštěvníci opouštěli sokolovnu po páté hodině ranní  a myslím, že se ples hod-ně vydařil. Ovšem bez určitých obětavých jedinců , kteří se nachází v našem ansáblu a jsou vždy u všeho, bychom podobné akce nebyli schopni  pořádat.  Jen doufám, že jim ten elán vydrží a  budeme vás moct pozvat  na III. ročník, jehož téma zatím nevíme.  

Téměř na den přesně po roce se konala premiéra veselohry o třech dějstvích, kterou spolu napsali otec a syn Branaldové.
Nejprve pár slov o autorech :
Hra pochází z předválečné doby, z počátku tvorby syna Adolfa, kdy spolu s otcem na-psali řadu scénářů pro divadelní ochotníky. Zatímco otec Richard byl český dramatik, divadelní a filmový herec, režiser a překladatel - syn Adolf byl především prozaik a pak dramatik, který svých zážitků ze života v otcově kočovné divadelní společnosti i pozdějších prožitků mezi obyčejnými lidmi, obohatil uměleckou fikcí a vytvořil celou řadu (30 románú) velmi čtivé prózy ze současnoti. Řada z nich byla zfilmována - např. Vizita - Ztráty a nálezy a Dědeček automobil. Knihu-scénář o krásné hospodské Maryně šťastně objevila při smejčení v knihovně sama představitelka titulní role vlastně pro sebe.
Nyní o vlastní inscenaci v Žeravicích :
Po náročné inscenaci o vodníkovi Pivodovi to byla šťastná volba - v předvánočním ob-dobí a za stále se vršícími problémy jak finančního rázu, tak značnou frustrací z chování politiků, kteří naprosto ignorovali voliči chtěné změny, bylo právě téma o lásce tím správným, co lidé chtěli a vřele potleskem odměňovali. Byla sehrána tři představení a nadšení diváci si žádají další.
(text I.Kadaňka - foto ze zkoužky P.Knápková)

Hned jak hlavní protagonisté inscenace doprodali poslední kytku z věnce, vrhli se na studium hry. Pod taktovkou rejži Jany Vídeňské, za silné podpory všech zákonem povolených povzbuzovacích prostředků, které měla stále připraveny na stole, se začalo v mrazivém kinosále naplno zkoušet. Jelikož v době psaní jsem neměl ještě k dispozici foto z veřejného představení (a sám po přikazu doktorky nemohu s nasazenou polobotou pořádně chodit natož fotit) použiji fotek protagonistky souboru z jedné z řady čtených zkoušek a foto z představení ukážu až je dostanu.

Ne, to dvojitý Fejfara-Pohanka netančí odzemek, jak to na fotce výše vypadá - to se o něj rvou hned tři nápadnice. Vúbec jsou v tomto kusu všechny postavy zpárované - někteří to ví, někteří to objeví až za všeobecného veselí přítomných diváků. Svým výkonem zde zazářila dvojice herců - ta sice nepatřila k sobě, zato jejich ztvárnění svěřené postavy jsem uvěřil i já - byla to Maryna v podání Petry Knápkové a vekostatkář Martin Popelka, v jedné ze svých nejlepších rolí. Pořádně protivnou dceru mu předvedla Anička Hradilová, ikdyž ostře proříznutou pusu moc hrát nemusela. Nahradit zavedeného prvního milovníka v souboru (který po svatbě zanechal lehké múzy) jistě nebylo lehké ani pro Milana Nováka, ani pro rejžu - nutno říci, že se s problémem popral srdnatě a dostal za to přehršel potlesku. Ostatní dvě zhrzené milenky - Helka Knápková a Míša Navrátilová nepropásly příležitost si pobytu na prknech znamenajících svět pořádně užít.

Ikdyž ae mi nepodařilo odpvědně zjisitit. proč kdo koho líbal a kdo líbal nejlépe - přesto si dovolím začít kus lehce hodnotit : třikrát ochotníci naplnili kinosál až k prasknutí - to je výsledek, o který se marně snaží halda profesinálních divadel. A zabavit obecentvo tak, že se neustále směje a tleská - za to jim právě v této těžké době patří dík a uznání. Jen tak dál !
Končím dotazem - co chystáte na příští rok ?
(text I.Kadaňka - foto ze zkoušky P.Knápková)

Hned na Silvestra ráno mi po drátech dorazil tak velký balík fotek z premiéry, že se dráty silně zahřály a já si mohl přitopit. Zatímco nahoře ve fotkách ze zkoušky jsem ukázal zamilované dvojice v civilu, teď jich díky obětavé fotografce ukážu v kostýmu a nalíčené - škoda že k dokreslení atmosféry nepořídíila jedinou fotku tleskajícího publika. První foto musí samozřejmě patřit režiserce, nyní zalezlé v jakési kukani, pro kterou vymyslel pan J.Werich odborný název edémek, kde právě plní druhou důležitou funkci v souboru - suflérku. Sami vidíte, že je tato funkce velice namáhavá - někdy "oknař" nahozenou narážku neslyší i přesto, že ji jasně slyší prvních pět řad obecenstva.
(text I.Kadaňka - foto z premiéry M.Popelková)

Jelikož jsme novou komedii již vychválili výše - ukážeme nyní autoreem určené milenecké dvojice a také scénu, na které se tentokrát všeuměl Tonda Pohanka moc nenadřel - použil totiž kulisy z kdysi hraného kusu. Rovněž ukážeme v akci členku souboru, na kterou nezbyla role milovnice a tak zaskočila coby pokladní/zvukařka (O. Popelková). Oponou hýbal a světla ovládal R. Hradil. Tím jsme vyčerpali představování všech členů souboru a ukážeme slíbené hojně se líbající dvojice.
(text I.Kadaňka - foto z premiéry M.Popelková)

Už při příchodu do sokolovny jste určitě narazili na řadu členek ochotnického souboru - nehrající herečky, které zastávaly služby diváctvu - jedna vybírala dobrovolné vstupné a rozdávala programy a lízátka - druhá zastávala funkci šatnářky - třetím byl maskot z "mokré říše" - vodník neznámého jména a původu, který sloužil především dospělákům k připomnění, o čem představení vlastně bude.
(text i foto I.Kadaňka)

Úvod, jak se sluší a patří, patřil režisérce Janě Vídeňské Žůrkové - ta diváky přivítala, ovšem úvod do problematiky "mokré říše" a jejího postavení na počátku třetího tisíciletí naštěstí vynechala. A jen co se stačila nasoukat do hlubin Vltavy, aby odkud prováděla svou druhou profesi suflérky, ocitli se všichni diváci na dně Vltavy.

Skromně zařízená podvodní domácnost pětsetletého Pivody (v podání stále svobod-ného Jarmila Kalivody - jak příznačné jméno pro vodníka) si žila klidně a spokojeně - vykrmovala si mechanicky poháněného sumečka metrákové váhy a přikrmovala hejno sladkovodnních rybiček. Rovněž byla obdařena dospělou dcerou Břehulí. Jediné co jim chybělo, a u vodníků je to dost podstatné, byl absolutní nedostatek lidských dušiček - lidi se totiž už netopí - umí plavat a používají záchrané pomůcky. Až jeden cirkusák, co nedbal cedule se zákazem, se právě v Pivodovic revíru utopil a do jejich poklidné domácnosti vnesl chaos.

A právě ta veliká dušička cirkusáka Tondy, která se nedala napresovat ani do vel-kého hrnce, způsobila ve spokojené rodince chuť po mamonu - tedy po vlastnění značného množství dušiček. Za nimi se ale musela rodinka přestěhovat až do moře. Zde musíme zavčas pochválit chytré hlavy v souboru - zatímco dosud se hojně používalo forbíny k monologovým špílcům, kdy se herci doslova vecpali do edémku suflérky, nyní pro cestu k moři nechali zaplavit přední část hlediště a tudy po dně, s na vozíku sbaleným skromným majetkem, putovali k moři (a na konci hry také zpět). Inscenční nápad, který se jen tak nevidí - ani v profesionálních divadlech.

Ale ve slané mořské vodě nebyla rodinka spokojena - především Pivodové se zde ne-líbilo - ryby jí česky nerozuměly a také hlavě rodiny se nedařilo pořídit ani deset dušiček, ikdyž mu cirkusák jich nasliboval miliony - mu by ale stačilo pouhých deset. A když přiistihl vlastní dceru jak zpěvem na popud cirkusáka láká lidi do záhuby - dušičky získané podvodným jednáním odmítl. Vrcholem ovšem bylo, když se zapletli do války. Při pozorování kladení miny potápěčem v Pivodovi dozrálo přesvědčení, že hromadnému zabíjení lidí nechce být účasten a honem hnal rodinu zpět pod vyše-hradskou skálu - domů. Tento nezvyklý protiválečný akcent v pohádce dokazuje autorův postoj - byl židovského původu, vystudovaný lékař, legionář - válku tudíž zažil na vlastní kůži - napsal řadu knih a divadelních her - jak pro dospělé, tak pro děti a dokonce i pro loutky.

Vodník byl tak znechucen poměry v "suché říši", že propustil jedinou, zato dvou-metrovou dušičku na svobodu. Na Břehuli čekal dávný nápadník Karlíček - hospodyně našla svou drůbež - rybičky co rozumí česky - vše se vrátilo do normálu a tak mohl vodnický příběh skončit happy-endem. Na repríze to byly čtyři opony děkovačky - diváci se mohli utleskat.
A my můžeme začít chválit a děkovat : začněme kouzelníkem Tondou Pohankou, který navrhl a vlastníma rukama vytvořil velice nápaditou a působivou scénu, včetně různých hejblátek pro dopravu stokilového sumečka, pohyb rybí drůbeže či spouštění potapěče, který leckomu připomínal Gagarina.
Režijní vedení Janou Vídeńskou, která jako v každé dosavadní incenaci dala prostor všem nápadům svého ansámblu, se opět blýsklo haldou výboných nápadů, takže se vlastně blýskalo neustále. Diváctvo to oceňovalo salvami smíchu.
Při chvále nemůžeme vynechat představitele titulní role Jarmila Kalivodu, který ač v souboru poměrně nedlouho, na prkna jeviště si už natolik zvykl, že ani nutnost per-manentní přítomnosti na place ve všech čtyřech dějstvích ho nijak nerozhodila a text nezapomněl.
Rovněž všichni ostatní herci, kteří byli vidět na jevišti, i ti zakuklení a v nonverbální roli, ti všichni podali maximální výkon, aby tak spolu s těmi členy souboru, kteří neměli to štěstí dostat v tomto kusu roli a přesto nezapškli a pomáhali s něčím neuměleckým - tak ti všichni jako celek vytvořili pro obyvatele našeho městečka krásný zážitek - a my jim za něj děkujeme a vzkazujeme - čím nás překvapíte napřesrok ?
(text i foto I.Kadaňka)

Už to tak vypadá, že nám letos Mikuláš donese veřejný dárek - zajdeme si na něj do sokolovny a tam se pořádně zasmějeme a ruce vytleskáme - chystají ho naši ochot-níci pod vedením zavedené režisérky z Vídně - ve scéně všeuměla Tondy Pohanky - v titulní roli vodníka-starousedlíka Pivody uvidíme protagonistu souboru Jarmila Kalivodu. Několik fotek z počátku zkoušení i činorodou práci tvůrce kulis pořídila a dodala Petra Knápková. Více nesmíme prozradit - můžeme se jen těšit na hezký kulturní zážitek.
(text I.Kadaňka - foto P.Knápková)

Ikdyž naši ochotníci už mají letos "splněno" - tedy uvedenu obvyklou jednu premiéru z rozhraní března a dubna, nyní si troufají na druhou - na rozdíl od pohádky ten-tokrát zabrousili do komedie pro dospěláky. Už volba titulu byla určitě šťastná - z divadelního provedení totiž vychází i úspěšné filmové zpracování ve kterém do-minuje oblíbený Hugo Haas (r. Mac Frič - 1935) - viz úvodní foto. Film nedávno vysílala ČT v pamětnickém seriálu a před pár týdny dokonce vyšel ve formátu DVD v edici Legendy českého filmu.
Ale zpět k inscenaci našich ochotníků. Poctivě zkouší ve studeném kinosálu, kde se z úsporných důvodů topí pouze "vnitřně" - prostřednictvím štamprdlí vínka i hadí polívky - navíc v horských bundách. První zkoušky byly věnovány vychytáním myší, které se zde zabydlely - příznačný je počet chycených - shodně s názvem komedie jedenáct. Zkouška, ze které přinášíme řadu fotek byla, pouze v náznaku, jelikož hlavní tvůrce kulis má v důsledku velké úrody hroznů nezvykle moc práce s jejich zpracováním a tudíž zpoždění s výrobou kulis - víc než dvojici rukou nemá. Zkouška nebyla ani v maskách a kostýmech - byla ale první po nákupu pokrývek na hlavu od jejich pořízení a proto je herci pro případ reklamace zkoušeli i s visačkami /cenovkami. Jak z fotek zjistíte, někteří herci zkoušeli ještě s knihou v ruce - jiní už dialogy zvládli a knihu odložili. A zkouška nebyla ani svícená - stačil jen pracák. Můžeme ale předběžně hodnotit úroveň nastudování - ano - máme se na co těšit. A vemte to jako pozvánku, která je nad touto zprávou -dole zase najdete obsazení, které bylo v době focení k dispozici.
(text I.Kadaňka - foto Milan Novák)

Zkouška nám dala jasně odhadnout pravděpodobné protagonisty inscenace - zamilovanou dvojici tvořenou Aničkou H. a Jarmilem K. A právě mužský partner, který vůni "divadelní šmíry" ochutnal poprvé v minulé inscenaci, si jí nyní dopřává nejvíc a naplno. Zatímco v civilu je zapřisáhlý odpůrce ženění, zde na jevišti předvádí dvojakost - hlásá sice heslo nežeňme se, přitom však usilovně bojuje o ženské uznání.

Ze zdrojů, které nechtějí být zveřejněny, jsme dostali zaručenou zprávu o pozvání našich ochotníků k účinkování v adventních slavnostech v Brně pod vánočním stromem a v divadle Reduta, pořádaných mezinárodní nadací Mosty mezi městy. Samotný závěr věnujeme fan klubu Ochotníků Jany Vídeňské i běžným fetišistům - podařilo se nám zajistiít originální rekvizity šéfové souboru k výkonu její slavné režisérské dráhy ve skladbě : štítkem se jménem označená sklenička s vínkem (asi MT 08) a především s otisky režisérčiných plných rtů - otevřená kniha-scénář s haldou utajených režijních poznámek a téměř vypsaná režisérčina propiska. (viz foto níže) Tento soubor bude vydražen hned po derniéře inscenace - dříve to v zájmu úspěšného odehrání obou přestavení nelze.
(text I.Kadaňka - foto Milan Novák)

O posledním letošním představení našich ochotníků je možno psát až s nejméně tý- dením odstupem, až se zážitky vstřebají a utřídí.Začal bych pochvalou šťastné ruky, která komedii v haldě titulů vybrala -ikdyž to zní otřepale -volba se trefila do kaž- dodenního lidského počínání - dvojakosti : pózy pro veřejnost - zde mládenecký slib kamarádům - a skutečným životem - zde manželským. Jelikož takovou dvojí tvář známe nejen z vlastního života, ale máme s ní bohaté zkušenosti z blízkého okolí a různých oblastí, nejen v mezilidských vztazích, ale např. v zaměstnání či v politice, každý divák v hledišti se se stále se zaplétajícím dějem identifikoval - hlasitě se smál a tleskal.
Foto nahoře patří části herců a režisérce/suflérce tak, jak vypadali před začátkem derniéry - dole zbytek.
(text i foto I.Kadaňka)

Nyní k výkonu souboru - ten ukázal, že to na jevišti umí - kromě známých tváří, které se objevují téměř v každém nastudovaném kusu, bylo i pár zcela nových. Příjemně zaujal a nespočet aplausů získal jarní elév - nyní už zavedený představitel zapřisáhlého odpůrce ženitby Jarmil Kalivoda. Námět této komedie byl právě pro něj nadmíru aktuální - zda někomu slib neženění dal, není známo, ovšem spolu se svým starším bratrem ho striktně dodržují. Na velkém počtu zkoušek si do hry každý z herců donesl nějaké nápady na vylepšení akcí - tu nějaký gag, tu špílec navíc, tu lepší výraz a režisérka, na rozdíl od profíků z divadlel kamených, tato vylepšení většinou akceptovala. Tak se představení stále vybrušovalo a hercům dobře hrálo, což z nich během derniéry přímo vyzařovalo. Mezi jevištěm, kde nebyly rozdíly ve výkonu jednotlivých herců a mezi narvaným hledištěm, kde se sedělo nejen na přístavcích, ale i na podlaze, tak došlo k souznění, které se objeví jen při skutečném prožitku. A to je nejvyšší ocenění nové inscenace našich ochotníků diváky a zároveň závazek pro celý soubor - pokračovat v dosavadní cestě přinášení kultury do našeho městečka.
(text i foto I.Kadaňka)

Že naši ochotníci přes zimu "nespali" anýbrž pilně trénovali na nové inscenaci, dokazuje právě proběhlá premiéra nového kusu. Po dvou úspěšných komediích pro dospěláky zalovila tentokrát šéfka ochotníků v haldě osvědčených autorů pohádek a našla tu pravou - autorku řady oblíbených her pro děti - Zdeňku Horynovou a titul Zlatá studně. Zkoušet se začalo už v listopadu minulého roku - tentokrát na domovských prknech - tedy v kinosále. Tam se ale kvůli jednomu večeru zkoušek týdně netopilo a tak si soubor letošní vrtkavé zimy dost užil - místo radiátory se muselo zahřívat domácími ovocnými pálenkami.
(text a foto I.Kadaňka)

Je až neuvěřitelné, jak je poměrně stará hra vysoce aktuální pro naši současnost - stačí mít v hledišti na chvíli zavřené oči a jen poslouchat a slyší to, co mu každý den servírují ve zprávách - lidé omezují zemědělskou práci a věří ve snadné zbohatnutí - mezi lidmi vládne nesnášenlivost, nedůvěra, závist a mamon. To není jen pohádka pro děti - to je rovněž alegorické varování pro dospělé.
Dost mudrování a honem do přecpaného kinosálu -i ten doznal řadu změn - na-posledy se v něm malovalo za minulého režimu - nyní dostala rychlá rota od svého vrchního velitele rozkaz k vymalování - toho hned využili ochotníci a stěny osadili namísto portrétů dávných státem vybraných barrandovských hvězd portréty svými. Na úpravách interiéru se z ochotníků nejvíce zasloužily dlouholeté kamarádky Petra Knápková a Anička Hradilová se synátorem Radečkem. Ten především zametal a krmil kozu - viz foto níže.

Přivítání diváků se ujala osvědčená režisérka Jana Vídeňská Žůrková - hned poté se proměnila v nápovědu a potají vlezla do studně. Stolek zvukaře zaujala Helena Knápková, která rovněž všechny herce pořádně zmalovala. A mohlo se hrát.

Jistě jste si z fotek výše všimli, že v pohádce debutoval coby milovník dosud svobodný jediný mužský člen Hlaholu Jarmil Kalivoda. A aspoň na prknech co znamenají svět scénářem přidělenou milou poměrně obletoval - ikdyž řada sar-kastických poznámek (a není jisté zda předepsaných či bezděčných) mu z milujících úst vypadla. Rozhodně by mohl prvky získané od autorky hry zkusit aplikovat v občanském životě a pořídit sobě i stárnoucí mamince vydatnou pomocnici jak u plotny, tak ve vinohradě.
Hra byla již dostatečně vžita a dialogy byly dobře zvládnuté - protagonisté navíc přidali i patřičné emoce - nápověda tedy neměla moc práce. Režie již od začátku překvapila řadou inscenačních prvků, které dodaly dynamiku a zajímavé pohybové kreace a tak neposkytly divákům ani chvílku lelkování natož usnutí. Tím se režisérce podařilo udržet neustálou spolupráci jeviště s hledištěm - stále se ze sálu ozývaly výbuchy smíchu a salvy aplausů.

Ve finále druhého dějství zlá královna nažene hlavního hrdinu Fanoša Pohanku - takto kočího hvězdopravce - se sekerou do studny prosekat led. A tím se dosud poměrně útulná studna s nápovědou stává nebezpečným místem - k nápovědě se natlačí kočí, značně urostlý jak do šířky, tak výšky, který se v ní navíc mocně rozhání sekyrou a ke všemu - ale to až v dalším dějství - v rámci realistického pojetí musí z prokopané studny vylézt mokrý. Proto na fotce utajené kamery vi-díte nápovědu/režiserku navlečenou do pláštěnky - tak usilovně hrdina uctíval poučky slavného Stanislavského o realistickém divadlu a kolem sebe cákal a cákal.

Ještě se musím zmínit o všech, kteří sice nebyli na jevišti vidět, ale bez nichž by se nemohlo hrát. Kulisy, jako vždy, navrhl a svůj návrh i zrealizoval dvorní všeuměl Tonda Pohanka - o světla i vrtušivou oponu se staral Radek Hradil - herce vymalovala a zvukové efekty pouštěla Helka Knápková. S nadšením a na úrovni si zahrál ochotnický soubor Jany Vídeňské, ze kterého nebudu nikoho jmenovat, protože všichni ze sebe vydali maximum a byli dobří. I režiserka Jana Vídeňská Žůrková opět dokázala, jak dobře dovede využít entuziazmu herců-amatérů k vytvoření inscenace, která je plná dynamiky a překvapení a kde se diváci nemají čas nudit, což se často mnohým profesionálním souborům nedaří. Můžeme jen doufat, že výběr titulu k následující hře bude stejně šťastný a tak kromě poděkování za dosavadní skvělou práci se už jen můžeme těšit, čím nás překvapí příště.
(text a foto I.Kadaňka)

Hned po výběru dalšího kusu k letošnímu nastudování bylo jasné, že si místní ochotníci Jany Vídeňské nastavili laťku značně vysoko. Nastudovat komedii, kterou většina dospělých zná z filmového zpracování a dokonce dvojího - to je odvaha. A když v obou filmech titulní postavu zahráli dva z našich největších herců - Hugo Haas a Jaroslav Marvan, to už hraničí s riskováním pověsti a když je k tomu všemu film často uváděn v rámci filmů pro pamětníky i v televizi - to je přímo dramaturgovo šílenství. Ke všemu vyjmenovanému ještě poslední kapka na doražení - titulní postavu - tedy Haase i Marvana u nás v obci snad poprvé v historii tohoto svěžího dílka ztvárnila žena. Divadelní historie sice zná nejednu inscenaci, také zfilmovanou /a dokonce největším znalcem autorova díla J.Menclem/, ve které režisér /byl to Zdeněk Potužil v pražském divadle Na okraji/ pověřil ženu ku ztvárnění mužské role - byla to postava uřvaného Pepina a úžasně ji dlouhá léta hrála Iva Hütnerová. To představení jsem viděl aspoň desetkrát a dokonce kameroval jeho záznam - určitě již víte, že jde o Hrabalovy Postřižiny. Zavzpomínal jsem na ně proto, že se v naší obci rovněž našly dvě odvážlivé tvůrkyně, co si to zkusily - již zmíněná režisérka/nápověda Jana Vídeňská a protagonistka souboru Petra Knápková coby vládce rodiny "kotel" - Kohout. Na fotkách níže uvidíte "přestavbu" mladého děvčete ve starého chlapa. Ostatní herci to měli jednodušší - nechali si jen vyžehlit vlasy á la třicátá léta a probrali šatníky babiček.
(text a foto I.Kadaňka)

Zazvonilo a tak honem do setmělého nabitého sálu - úvodní slovo patřilo reži-sérce.

Pro zvídavé čtenáře našeho webu uvádíme další "špek" - zvědavý objektiv foťáku během představení nahlédl do zákulisí aby ukázal, co dělají herci, kteří právě nejsou z hlediště vidět. Všechny senzacechtivé ale zklame - herci ne-páchají žádná zvěrstva, ale biflí se své budoucí repliky - tedy to co mají za chvíli, už viděni, říkat a dělat.

V závěru prvního aktu tyran rodiny s kufrem odjíždí - ve druhém dle starého přísloví "když chybí kocour - mají myši pré" slaví rodinka včetně nápadníků nepoznanou volnost - v půli bujaré zábavy se ale najednou p.Kohout objeví ve dveřích - hrůza se vrátila - ve třetím aktu ale bude daleko hůř.

I v Žeravicích měl tento šílený nápad - tedy obsazení mužské role děvčetem velký úspěch - o premiéře nebylo jediného volného místa v parteru a diváci obsadili i balkon - na derniéře takřka stejně. Během celého tříaktového představení se téměř stále diváctvo smálo, občas i hlučně řehtalo. Na konci se silně tleskalo a opon bylo nesčetněkrát. Zkrátka a dobře - ochotníci ukázali, že se nescházejí zbytečně a že diváky dovedou zaujmout - a my mu-síme jen doufat, že jim nedojde dech ani entuziazmus a příští rok pro nás nastudují něco tak dobrého, jako byl ten odvážný kus letošní.

Ještě zavčas, ještě než se místní občané začnou výlučně věnovat polím, vinohradům a zahrádkám, připravují usilovně naši ochotníci další kulturní zážitek. Tím jistě bude nastudování komedie F.X. Svobody Poslední muž osvědčenou režisérkou Janou Vídeňskou. Bude to velká premiéra i v ce-lostátním měřítku - bez nadsázky - snad poprvé totiž bude titulní roli - absolutního a obávaného vládce rodiny hrát žena namísto scénářem předep-saného muže. Tím se naši ochotníci zapíší zlatým písmem do divadelní historie a vy, naši občané, máte jedinečnou příležitost být při této nevšední události - a to doslova za pusu /dobrovolný příspěvek/.
(text a foto I.Kadaňka)

Jak sami z úvodní fotky zjistíte, režisérka - zde v neméně náročné a pro herce přímo životně důležité funkci nápovědy - si nechala v jevišti sokolovny zřídit vlastní oddělenou komůrku, kterou p. Jan Werich s úctou nazval edémkem.

Úvod zkoušky patřil vypořádání se s narozeninami nejmladší členky souboru - elévky - která právě v den zkoušky slavila dvacátétřetí v pořadí. Kolegové ze souboru se důstojně zhostili radostného úkolu - třiadvacetkrát ji vyhodit do provaziště. A hned po gratulacích a přípitku - i v již zmíněném edémku - se začalo pilně zkoušet. Zkouška nebyla ani kostýmovaná, ani líčená a tak si mu-síte k fotkám vše domyslet - především pánský oblek na představitelce titulní role.

Jak vidíte výše-právě se vrátil vládce a tyran rodiny-a tak se potichu ze zkouš- ky vytratíme - za týden jim na premiéře zatleskáme - již teď jim ovšem dle obyčejů staré komediantské šmíry popřejeme nejen klasickým "zlomte vaz", ale i notně poprskáme pfuj-pfuj-pfuj.

Jak uvádí šéfka a režisérka ochotníků Jana Vídeňská-Žůrková, vše začalo při plánování velkolepých oslav 500. výročí povýšení obce na městečko, kdy kromě inscenované historické události příjezdu posla s glejtem krále, bylo žádoucí ob-novit tradici vesnického divadla, českého fenoménu již z dob feudalismu. Tehdy se sešla skupinka nadšenců a nastudovala první divadelní kus právě v rámci zmíněných oslav. Byla to pohádka a jmenovala se Kašpárek a loupežníci (viz videosekvence níže) s premiérou 20.června 2003. Toto představení pak v roce 2005 oprášili a zahráli je na svém prvním uměleckém zájezdu v Těmicích. Derniérou pak bylo představení na závěr lampionového průvodu téhož roku v listopadu. Patrně se v naší obci pohádky líbí a tak v roce 2004 nastudovali další - Vyměněná princezna (sehráno 18. a 31.1.04). Téhož roku nastudovali komedii pro dospělé z 19.století Pan radní si neví rady (sehráno 15.a17.10.04 - fotografie z představení níže). Zatímco všechny uvedené kusy byly sehrány v kinosále, další nastudovaný byl z důvodu objemných kulis hrán v sále sokolovny -veršovaná pohádka Tři bratři.
V současnosti soubor zkouší Moliérovu komedii Jíra Danda aneb chudák manžel, která bude mít premiéru 9. června 2006 (reprízu 11.6.):
Osoby a obsazení: Jíra - M.Popelka, Anděla - K.Pohanková, baron - F.Po-hanka, baronka - H.Knápková, Klitander - M.Novák, Klaudýnka - I.Hraz-dílková, Zmotal - L.Pešek, Treska - R.Pohanka, režie - J.Vídeňská-Žůrková, technika - T.Pohanka, R.Hradil, P.Knápková.

Hned za tepla a plný dojmů z právě shlédnuté premiéry komedie Jíra Danda aneb chudák manžel, uskutečněné v pátek 9.června, musím popět aspoň pár slovy chválu. Začnu konstatováním, že celý soubor hru úspěšně zvládnul - především svým výkonem v hledišti přítomné ženáče přesvědčil M.Popelka v titulní roli. Ostatní členové souboru mu zdařile sekundovali : cudnou ženuškou a vtipně zahranou komornou počínaje, sehraným párem baronů, včetně živě předvedeného zamilovaného zmateného Zmotala a šlechtickým milencem i "štěkovou" rolí pověřeným pacholkem Treskou konče. Diváci v natřískaném kino-sále se rozhodně nenudili - každá vtipná replika byla odměněna hlučným smíchem - režisérčiny malé inovace textu slavného autora zařazením "kyškovi-tých" perliček působilo zcela nenásilně a pro místní obecenstvo bylo žádaným okořeněním archaického dialogu. Potleskem nebylo poprávu naprosto šetřeno - byl tou nejlepší odměnou těm, co jistě moře času obětovali aby jiným udělali radost - to samozřejmě nejvíce platí o režisérce Janě Vídeňské, která kromě vlastní inscenanční práce zajistila i nezbytné propriety - kostýmy, klobouky, vlásenky apod. čímž dodala představení nezvyklého lesku a důvěryhodnosti. Závěrem tedy poděkování celému souboru a sobecké přání asi většiny na-šich občanů - mnoho elánu pro studium dalšího a stejně úspěšného kusu ! (text i foto © I.Kadaňka)

V maskérnu a vlásenkárnu se změnila zasedačka ObÚ - nejvíce práce dala mas-ka titulní postavy hry - Jírův nos :

V předsálí coby biletářky působily v této inscenaci nehrající členky souboru :po-kladní, která měla právě v den premiéry termín rodění - asistentka režie a foto-grafka a další asistentka. Diváky ve zcela zaplněném sále do hry uvedla režisér-ka.